Vzpomínková akce k vítězství Spartaku Tesly Opočno v divizi C na zimním stadiónu v Opočně 28.2.2016

09.03.2000 08:41

 

Foto z r. 1975–76: 1. řada zleva: Bulíček, Dyntar, Škobis, Krejča, Rejman. 2. řada zleva: MUDr. Král, Grim, Novotný, Šanovec, Fišer, Žďárek, Boukal, Jurik, Hamáček. 3. řada zleva: Vondřejc, Mach, Fabián, Dlabal, Veselka, Rubek, Brich, Tojnar, Hartman.

 

Jak je to dávno

Z titulní fotografie se na čtenáře dívají mladí sportovci, hokejisté Spartaku Tesla Opočno, kteří tehdy měli důvod tvářit se spokojeně. Vyhráli, jak je připomenuto v následujícím článku svoji skupinu divize C, ve které byli zastoupeni vítězové přeborů východočeského, západočeského a severočeského kraje. Šlo určitě o historicky největší úspěch opočenského hokeje, který položil základy k dalšímu, poměrně úspěšnému pokračování provozování jednoho z nejoblíbenějšího sportu v Československu a  později v České republice v našem městě. V příštím roce oslaví opočenský hokej 70 let svého trvání. Při prohlížení starých fotografií jsem si připomněl, kolik mladých chlapců, ale i dívek, tento překrásný sport v Opočně provozovalo. Svůj podíl na tom mají i ti hráči z fotografie.  Několik z nich se stalo trenéry těch nejmenších (Brich, Boukal, Krejča, Vondřejc), další se podíleli jako pracovníci zimních stadionů na jejich provozu, jiní hráli až do poměrně vyššího věku za nejrůznější odborářská a firemní mužstva. Jaroslav Brich pokračoval v trenérské práci i po své emigraci do Švýcarska a měl podíl na tom, že jeho starší syn Martin reprezentoval svoji novou zemi na MS ve Stockholmu v r. 1995 a jeho vnučka Yael získala bronzovou medaili v hokeji dívek na letošní zimní olympiádě v Lillehameru. A teď se, po čtyřiceti letech, sešli, aby si spolu s diváky připomněli výše zmíněné výročí. Přijeli téměř všichni. Chyběl tehdejší kapitán, František Bulíček, který je hospitalizován a pochopitelně ti, kteří prohráli svůj zápas nejtěžší a za kterými nám účastníkům bylo smutno. Na hokejovém nebi se prohánějí Pavel Žďárek, František Fišer, Miroslav Fabián, Karel Kupka, Jiří Grim a Ladislav Michálek. Všichni byli výbornými hráči a kamarády.

V neděli 28. února, v 15. hodin se před barážovým utkáním opočenských Baronů s Novým Městem začali scházet pozvaní hráči. Čas zapracoval na barvě i množství vlasů, postavy některých se, mírně řečeno, poněkud zakulatily, chůze nebyla tak ladná, ale z očí se nevytratila jiskra a očekávání, kdo se objeví, jak vypadá, co na sebe prozradí a o čem se bude povídat. Shromáždili se u skříněk, kde byly vystaveny dobové fotografie a začali si připomínat okamžiky z jednotlivých utkání. Vzpomínali, kdo a kolik dal branek, jak prožili těch uplynulých 40 let, co nového se stalo v jejich životě, došlo i na rodiny a přátele. Po přivítání a přípitku s výborem HC nás předseda ing. Tomáš Pavlík zavedl do bývalé kabiny, kde dnes mají svůj útulek hráči Semechnic. Všichni si našli to své místečko, na kterém strávili mnoho hodin při trénincích a domácích zápasech. Tam se určovala taktika, tam se chválilo i nadávalo. Občas bylo třeba zvýšit hlas a vytrhnout hráče z letargie, nahecovat je a nabudit. Mistr v tom byl pochopitelně kapitán Franta Bulíček, který měl přirozený respekt. Nejvíc ale zabíralo oblíbené rčení  Franty Fišera, který vstal a pronesl: „hrajme volové, ať nemusí naše děti na Vánoce jíst fondán“. Není dnes už žádným tajemstvím, že jsme tenkrát pobírali tzv. kalorné a prémie za zápas. Nešlo o žádné závratné sumy, ale na pivko a dobrou svačinku to dalo. Poté si hráči prohlédli kabiny a strojovnu.

        Před úvodním vhazováním se na oranžovém koberci postupně shromáždili hráči a byli přivítáni potleskem přítomných diváků. Z rukou ing. Pavlíka a starostky města Šárky Škrabalové obdrželi pamětní skleněné medaile a malý dárek. Všichni obdarovaní ocenili skutečnost, že na ně současný výbor HC ani starší diváci nezapomněli a že i ti, kteří je na ledě na vlastní oči neviděli, jim přáli do dalších let zdraví. Hráči poděkovali funkcionářům i divákům a nezapomněli ani na „své“ další členy týmu – řidiče Jaroslava Čudu a brusiče Jirku Hvězdu, kteří vždy patřili do kolektivu. Bez nich by to nejelo ani na ledě, ani po silnici.

      Po první třetině odešli hráči do restaurace U slunce, kde pokračovala společnou večeří, na kterou přijala pozvání paní starostka, tato společenská akce. Hráči vyzpovídali paní starostku ohledně dostavby zimního stadionu a dostalo se jim ujištění, že HC má podporu města na dokončení a úplného zakrytí haly. Je to běh na delší trať, protože se zakrytím zbývající části haly je třeba řešit i vzduchotechniku a pořízení nové rolby. Paní starostku pak pobavilo vzpomínání na „veselé historky ne z natáčení, ale ze zájezdů“, z utkání, došlo pochopitelně na všelijaké legrácky, které se všem sportovcům přihodí zvláště při delších zájezdech. Došlo i na zranění a jejich řešení. Při jednom utkání na domácím hřišti při pádu do střely trefil vystřelený puk do nosu obránce Bricha. Ten nelenil, sundal brusle, nazul boty a ve výstroji zamířil do nedaleké opočenské nemocnice. Aby se nezdržoval obíháním předem, přeskočil branku na rohu plotu, vyběhl na chirurgii a tam ho MUDr. Šilhan ošetřil, nacpal do obou nosních dírek tampony, nos trochu porovnal a Jarda za pár minut skákal na led. Jiná historka byla z utkání v Chotěboři. Frantovi Bulíčkovi při souboji u mantinelu „vypadlo“ rameno. Při cestě domů jsme zajeli do nemocnice v Havlíčkově Brodě, kde mu rameno vrátili na své místo. Protože toto zranění se rádo vrací, věděl Franta, jak se v případě opakování má zachovat. Příště se ramenem opřel o mantinel, a vyhozené rameno si vrátil sám. Nepříjemné bylo vyřídit rodičům nebo manželce, že jejich blízký musel zůstat někde v nemocnici, protože jeho zranění potřebovalo delší pobyt v zařízení. I to se stávalo, ale všechno se v dobré obrátilo. A tak se vzpomínalo a vyprávělo, čas příjemně utíkal, bylo nám spolu dobře. To bych přál všem, ať sportovcům nebo jiných členům nejrůznějších spolků. Setkávejte se, vzpomínejte na všechno hlavně dobré, mějte k sobě úctu.

      Na závěr bych chtěl jménem všech hráčů poděkovat výboru HC Baroni Opočno za vřelé přijetí a upořádání vzpomínkové akce, paní Šárce Škrabalové za trpělivost, se kterou vydržela poslouchat historky „hokejových dědků“ a hlavně za přízeň a přístup ke sportu v našem městě. Věřím, že se při oslavách sedmdesátin opočenského hokeje v příštím roce znovu sejdeme. Mám ujištění od všech bývalých hráčů, že už teď se těší.

Josef Krejča

fotografie z akce ZDE

 

Vzpomínka na vítězství Spartaku Tesla Opočno v divizi C